Na konci války byli němečtí zajatci shromážděni spolu s dalšími cizinci do zajateckých táborů vedených norskými a spojeneckými orgány. Tábory byly postupně přeorganizovány na tábory pro německé vojáky a vojáky s příslušností k jiné zemi. Bývalí vojáci wehrmachtu měli status válečných zajatců, ovšem v Norsku se status vojenských zajatců (krigsfange) používal především v souvislosti s osvobozenými ruskými zajatci. V zajateckých táborech v Norsku dohledávali internované českoslovenští styční důstojníci, kteří předmnichovské občany Československa zaregistrovali, vyslýchali rozhodovali o jejich repatriaci do Československa či deportaci do zajateckých táborů v Německu.
Z celkového počtu 14.000 příslušníků se jich do Československa vrátilo asi kolem 15%.
